Jazyk je úhořem plovoucím mořem vína –
a to jen proto, že nemůže pít z tvýho klína.
Lahve jsou zrcadla a jsi v nich vychladlá a krutá,
slunce, co nehřeje, vzdálená naděje planety Pluta.
Jsi slunce vzdálené, jsi teplo ztracené po cestě,
říkám si: Nepij, slepý zahradníku,
skončíš na chodníku
s jazykem na vestě!
Objímal jsem růži a teď mám v kůži trny,
kam šáhnu tam nechávám krvavé skrvny,
jsem slouha své touhy, jak je rok dlouhý zpívám si:
Jsi slunce vzdálené, jsi teplo ztracené po cestě,
říkám si: Nepij, slepý zahradníku,
skončíš na chodníku
s jazykem na vestě!
Objímal jsem růži a teď mám v kůži trny,
kam šáhnu tam nechávám krvavé skrvny,
jsem slouha své touhy, jak je rok dlouhý zpívám si:
Zpívám si: Platonove, vymačkej ze slov omáčku,
zpívám si: Platonove, chudáčku!
Pití z klína je na ni moc sprosté,
světlo co nehřeje banální,
že je růže slyší už posté,
nebaví ji mé zpívání,
nebaví ji mé zpívání.
Jazyk je úhořem plovoucím mořem vína –
a to jen proto, že nemůže pít z tvýho klína.
Lahve jsou zrcadla a jsi v nich vychladlá a krutá,
slunce co nehřeje, vzdálená naděje poplety Ruta.