Uprostřed lískové aleje
vlak stojí sám a sebejistý,
stojící vlak, a dole je
tresť barvy rumu, shnilé listy
pod koly místo koleje,
jen vítr svistí skrze písty.
Mráz propaluje kupé zvenčí,
zatímco trupem kopřiva
kořeny, jež se stále tenčí,
ho prorůstá a zahřívá.
Šrouby to lupe, z trati uhlý,
marně bych pro něj hledal motiv,
proč odmítá žrát další uhlí
proti smyslu všech lokomotiv.
Skořice už je vysypána,
i jiné zbytné náklady,
a vlaku zvoní každá hrana
v rytmu té ztracené nálady.
Z letoviska do letoviska
převážel páry na dovolené,
bez páry teď ani nezapíská,
nestýská si, už nepožene
se nikam, je mu dneska blízká,
lísková alej, kde se rzí,
a prochází si katarzí.