Jsi štír, co žil tou spouští,
žil tou pouští,
žilou pouští!
Jsi štír, co žil tou spouští,
žil tou pouští
žilou pouští!
Láska se neodpouští,
neopouští,
nepouští,
už ho pusť!
Od úst kape med na kanape
a pod stolem podpatek klape,
pod stolem ruce si drápe a do krve řeže,
nahoře frapé:
„Jsem tak rád, že jsi přišla!“
S výrazem dravce zašeptá: „Co je ti?
Promiň, už musím, už je k poledni…“
Tak tedy ještě poslední objetí,
mezitím vyhlíží už další oběti.
A on zde leží na kanapi,
ona zrak klopí a trápí ho trápí,
tak jako před rokem, kdy byli spolu,
nad stolem úsměv, jenom se prosím nedívej dolů!
S hrůzou si všímá, že už se potí,
potíže s dechem, šálek překotí,
to tíživé ticho, ta medová slova,
ruce si raději pod stolek schová:
A pak to náhle u srdce bodne,
„miláčku, tady ne, to není zrovna vhodné“!
A pak to náhle u srdce bodne,
„miláčku tady ne, to není zrovna vhodné“!
Já vím, ale včas jsem ti řekla:
„Do roka a do dne!“
S výrazem dravce zašeptá: „Co je ti?
Promiň, už musím, už je k poledni…“
Tak tedy ještě poslední objetí,
mezitím vyhlíží už další oběti.
A on zde leží na kanapi,
ona zrak klopí a trápí ho trápí,
tak jako před rokem, kdy byli spolu,
nad stolem úsměv, jenom se prosím nedívej dolů!
Jsi štír, co žil tou spouští,
žil tou pouští,
žilou pouští!
Jsi štír, co žil tou spouští,
žil tou pouští
žilou pouští!
Láska se neodpouští,
neopouští,
nepouští,
už ho pusť!
A teď zde leží, platil draze,
Alexandrii hledal v Praze.
Přežil sám sebe, předem si na hrobě
epitaf vyryl ve třetí osobě.