Míjí mě sochy na Karlově mostě,
pak zastaví se, chytám Vltavu –
a ona zase jenom šumí, to z těch
soch se mi hlava motá po právu.

Ze soch, co stojí, a z lidí, co za to
nestojí a snad nikdy nestáli:
Teď lede, rume, limetko i máto
svítalo-li, či svítá-li
povězte, prosím, a pak jděte k čertu!
Turek noc celou hlídal vězení…
A já teď jazyk marně zvedám ke rtu,
chvíli se chvěje, než mi zcepení.

Na mostě ráno stojí nová socha,
otočená je zády k publiku,
ve tváři výraz Vincenta van Gogha,
nejlíp je vidět zdola z parníku:
Zavřené oči, ústa otevřená,
hladina její výkřik odráží,
málokdo tuší, jaká byla cena
za to, že tady překáží.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *