Příteli starý, srst ti pelichá,
se mnou se touláš z baru do baru,
z milosti ránu čekáš do břicha
vždycky, když slyšíš moji kytaru.
Jen jednu věc máš ještě za lubem,
když ti tak padá tesák za zubem,
dva tesáky si schovat a pak směle
až zemřeš, hryznout si do stvořitele!
Příteli starý, srst ti pelichá,
však tvoje oči ještě jasně září:
A štěkáš vždycky jenom do ticha,
aby to vyniklo, a zatím se ti daří –
A zatím se ti daří, vždycky pak na uchu
Tě podrbou a stoupneš na duchu,
až jednou ohluchneš tak budeš štěkat stále –
slepý pes bez sluchu a v prázdném sále!
Příteli starý, srst ti pelichá,
narodil ses mi, zemřeš za pár chvil,
barva na tobě sotva zasychá
a loupe se, když sám nemám dost sil.
Jsi černobílý jako moje rýmy,
co na papíře zaschly, drahý jsi mi,
jak vše co pojde vždycky z mojí tísně –
má milá, pes a všechny moje písně.