Většina lidí se ničeho nevzdala,
protože ani nikdy nic neměla,
po cestě domů potkávám vandala
s vlasama úplně do běla.
Směje se na mě úsměvem děravym –
a nebo jsem to já, copak já vim?
Bílá je postel a celá od krve,
když se zvon ozve poprvé.
Když se pak ozve podruhý zvonění,
hlavu Ti ve spánku za jinou vymění,
a když se ozve naposled – potřetí –
děti Ti vyrostou vzpomínky odletí.
Většina lidí se ničeho nevzdala,
protože ani nikdy nic neměla,
po cestě domů potkávám vandala
s vlasama úplně do běla.
Směje se na mě úsměvem děravym –
a nebo jsem to já, copak já vim?
Schovávám v krabičce jablečný ohryzky,
protože skrývají zrcadel otisky,
schovávám si střepy zrcadel všech,
na kterejch někdy uvíz tvůj dech.
Většina lidí se ničeho nevzdala,
protože ani nikdy nic neměla,
po cestě domů potkávám vandala
s vlasama úplně do běla.
Směje se na mě úsměvem děravym –
a nebo jsem to já, copak já vim?