Harpokratés a Angerona,
hedvábím zmlklé rety,
bohové naděje a touhy,
napětí mezi dvěma světy.
Vzájemně se těší, tišší
čím víc jsou, tím bližší…
Oba svoji, nikdo něčí,
probíhá tu zvláštní klání,
rány léčkami si léčí,
soupeří, kdo koho chrání.
Harpokratés a Angerona,
hedvábím zmlklé rety,
bohové naděje a touhy,
napětí mezi dvěma světy.
Vzájemně se těší, tišší
čím víc jsou, tím bližší…
Snad ze šíří, snad ze šíří
dva, co vyšli ze svítání,
společně teď k výškám míří,
až k té hoře putování.
Harpokratés a Angeróna
jsou svoji a přeci cizí,
až ji pozná, a jej ona,
v tu chvíli si navždy zmizí.