Uprostřed svýho malýho ostrova
poslouchám album Michala Bystrova.
Uprostřed svojí malý země,
hlas drsný, ale hraje jemně.
Na dvoře za oknem mýho bytu
roste strom, kočky běhaj si tu.
Prý ve svých dětech můžu věcně žít,
mně ale stačí okno, klid.
Kytara, Bystrov, tabák, káva,
Michal je sám, i to se stává.
Já tu mám sebe a ty kočky,
sloka za slokou, padaj vločky.
Dole se všechno mění v břečku,
Michal mi dává další tečku:
K němu se totiž kočky tulí,
to já jen pláču nad cibulí,
na kočky koukám jenom z dálky,
co bych však dělal bez zahálky.
Možná jsem přec jen taky kočka
a všechno na mě vždycky počká,
život je jeden dlouhej pád.
Východ zamykám na západ.
A ty prý stojíš přesně jak ten pyj,
Michale, klidně ve svých dětech žij.
Já žiju, stojím teď a tady,
ty zpíváš, že si nevíš rady,
taky ti chybí objetí?
Přemýšlím, chlape, jak je ti.
A už se stmívá, kolem padá tma
Nedělám nic, ne, co se má.
A dělám všechno, když to nikdo nechce,
Dupání na led, další lekce,
rozbít si hlavu o svý vlastní zdi,
dřív než mě někdo zohyzdí,
než si mě vezme do huby,
jsem jenom trikem naruby
na palmě v prostřed ostrova.
Znova zní slova Bystrova.
A sám si sahám do paměti,
mám děti, nebo nemám děti?
Jsem dítě, to však nejde mít,
bohatě stačí mi v něm žít.