Na prahu svahu,
na obřím temeni,
ve vztahu nevztahu,
zamčený ve snění:
Stát, nekecat, stát,
tak jako mauzoleum
vysoko v horách.
Stát, nekecat, stát:
Volat Te Deum,
drolit se na prach.
Stát, nekrčit rameny,
snad někdy zmizí poslední kameny,
a až se omítka docela vydrolí –
může být vespod úplně cokoli.
Teprve potom možná roztají laviny,
třeba se objeví schované masivy,
teprve potom jít někam bez viny,
teprve potom, snad nové motivy.
Jakej je život?
Život je těžkej!
Už když to zpívám, tak se tomu směju…
Jakej je život?
Život je těžkej!
a čím je těžší, tím víc si ho přeju.